DÍLA

Tak vás nyní odvede pan závodčí – pronesl vážně putimský četnický strážmistr k Švejkovi, „do Písku na bezirks-gendarmeriekommando. Podle předpisu máte dostat želízka. Poněvadž však myslím, že jste slušný člověk, tak vám ty želízka nedáme. Jsem přesvědčen, že ani po cestě nebudete dělat pokus útěku.“
Strážmistr, zřetelně pohnut pohledem na dobrodušnou Švejkovu tvář, dodal: „A nevzpomínejte na mne ve zlém. Vezmou ho, pane závodčí, tady mají bericht.“
„Tak spánembohem“, řekl Švejk měkce, „děkuji jim, pane vachmajstr, za všechno, co pro mne udělali, a když bude příležitost, tak jim budu psáti, a kdybych měl někdy ještě cestu kolem, tak se u nich zastavím.“
Švejk vyšel se závodčím na silnici, a kdokoliv je potkal, jak byli zabráni v přátelský rozhovor, považoval je za staré známé, kteří mají náhodou stejnou cestu do města, řekněme do kostela.
„To byl bych si nikdy nemyslil“, vykládal Švejk, „že taková cesta do Budějovic je spojená s takovejma obtížema. To mně připadá jako ten případ s řezníkem Chourou z Kobylis. Ten se jednou v noci dostal na Morán k Palackýho pomníku, a chodil až do rána kolem dokola, poněvadž mu to připadlo, že ta zeď nemá konce. Byl z toho celej zoufalej, k ránu už nemoh, tak začal křičet: patrol, a když policajti přiběhli, tak se jich ptal, kudy se jde do Kobylis, že už chodí podél nějaký zdi pět hodin a pořád že tomu není žádný konec. Tak ho vzali s sebou a von jim všechno v separaci rozbil.“
Závodčí na to neřekl ani slova, myslil si: „Co mně to vypravuješ. Zas začínáš vypravovat nějakou pohádku o Budějovicích.“
Šli kolem rybníka a Švejk se zájmem otázal se závodčího, jestli je hodně pytláků ryb v okolí.
„Zde je to samý pytlák“, odpověděl závodčí, „předešlého strážmistra chtěli hodit do vody. Porybný na baště střílí jiná štětiny do zadnice, ale to není nic platné. Nosejí v kalhotech kus plechu.“
Závodčí rozhovořil se o pokroku, jak lidi na všechno přijdou a jeden jak podvádí druhého, a rozvinul novou teorii, že tahle válka je velké štěstí pro lidstvo, poněvadž v těch patáliích vedle hodných lidí budou odstřelováni také lumpové a darebáci.
„Je beztoho moc lidí na světě“, pronesl rozvážně, „jeden už se mačká na druhého a lidstvo se rozplemenilo až hrůza.“
Přiblížili se k zájezdní hospodě.
„Setsakramentsky to dnes profukuje“, řekl závodčí, „myslím, že nám štamprle nemůže škodit. Neříkejte nikomu nic, že vás vedu do Písku. To je státní tajemství.“
Před závodčím zatančila instrukce centrálních úřadů o lidech podezřelých a nápadných a o povinnosti každé četnické stanice: Vyloučili ony ze styku s místním obyvatelstvem a přísně dbáti, aby nepřicházelo při dopravě k dalším instancím k zbytečným rozhovorům v okolí.“
„To se nesmí prozradit, co jste zač“, znova se ozval závodčí, „do toho nikomu nic není, co jste vyved. Panika se nesmí šířit.“
„Panika je v těchle dobách válečných zlá věc“, pokračoval, „něco se řekne a už to jde jako lavina po celém okolí. Rozumíte?“
„Já tedy nebudu šířit paniku“, řekl Švejk a zachoval se také podle toho, poněvadž, když hostinský se rozhovořil s nimi, Švejk zdůrazňoval: „Zde bratr říká, že budeme v jednu hodinu v Písku.“
„A to má váš pan bratr orláb?“ otázal se zvědavý hostinský závodčího, který ani nemrkaje drze odpověděl: „Dnes už mu končí!“
„To jsme ho dostali“, prohlásil, usmívaje se, k Švejkovi, když hospodský někam odběhl, „jenom ne žádnou paniku. Je válečná doba.“
Jestli závodčí před vstupem do zájezdní hospody prohlásil, že myslí, že štamprle nemůže škodit, byl optimistou, poněvadž zapomněl na množství, a když jich vypil dvanáct, prohlásil zcela rozhodně, že do tří hodin je velitel okresní četnické stanice u oběda, že to je marné přijít tam dřív, kromě toho, že začíná chumelenice. Když budou do čtyř hodin odpůldne v Písku, je času habaděj. Do šesti je času dost. To už půjdou ve tmě, jak ukazuje dnešní počasí. Je to vůbec jedno jít teď nebo až potom. Písek nemůže utéct.
„Buďme rádi, že sedíme v teple“, bylo jeho rozhodné slovo, „tam v zákopech za takové sloty zkusejí víc než my u kamen.“
Veliká stará kachlová kamna sálala teplem a závodčí zjistil, že to vnější teplo lze doplnit výhodně vnitřním, pomocí různých kořalek sladkých i mocných, jak říkají v Haliči.
Hospodský na této samotě měl jich osm druhů, nudil se a pil při zvuku meluzíny, která hvízdala za každým rohem stavení.
Závodčí neustále vybízel hostinského, aby s ním držel krok, obviňuje ho, že málo pije, což byla očividná křivda, neboť ten stál již sotva na nohou a chtěl neustále hrát ferbla a tvrdil, že v noci slyšel od východu dělostřelbu, načež závodčí škytal: „Jenom ne žádnou paniku. Od toho jsou instrukce.“
A dal se do výkladu, že instrukce je souhrn nejbližších nařízení. Přitom prozradil několik tajných reservátů. Hospodský již ničeho nechápal, jenom se zmohl na prohlášení, že instrukcemi se vojna nevyhraje.
Bylo již temno, když závodčí rozhodl, že se nyní vydají se Švejkem na cestu do Písku. V chumelenici nebylo vidět na krok a závodčí neustále říkal: „Pořád rovně za nosem až do Písku.“
Když to řekl po třetí, hlas jeho nezněl již ze silnice, ale odněkud zdola, kam se svezl po stráni po sněhu. Pomáhaje si ručnicí, pracně vyškrabal se nahoru opět na silnici. Švejk slyšel, že se přidušeně směje: „Sklouzavka.“ Za chvíli již ho opět nebylo slyšet, neboť sjel poznovu se stráně zařvav tak, až přehlušil vítr: „Upadnu, panika.“
Závodčí proměnil se na pilného mravence, který, když spadne odněkud, zas houževnatě leze nahoru.
Pětkrát opakoval závodčí výlet se stráně, a když opět byl u Švejka, řekl bezradně a zoufale: „Já bych vás mohl velice dobře ztratit.“
„Nemají strach, pane závodčí“, řekl Švejk, „uděláme lepší, když se k sobě přivážem. Tak se nemůžem jeden druhýmu ztratit. Mají s sebou želízka?“
„Každý četník musí vždycky s sebou nosit želízka“, důrazně řekl závodčí, klopýtaje kolem Švejka, „to je náš vezdejší chleba“.
„Tak se tedy připnem“, vybízel Švejk, „jen to zkusejí.“
Mistrným pohybem připjal závodčí želízka Švejkovi a druhý konec sobě v zápěstí pravé ruky a nyní byli spolu spojeni jako dvojčata. Klopýtajíce po silnici, nemohli od sebe a závodčí táhl Švejka přes hromádky kamene, a když upadl, strhl Švejka s sebou. Přitom se jim želízka zařezávala do ruky, až konečně prohlásil závodčí, že to takhle dál nejde, že je musí opět ode-pnouti. Po dlouhé a marné námaze zprostit sebe i Švejka želízek závodčí vzdychl: „My jsme spojeni na věky věkův.“
„Amen“, dodal Švejk a pokračoval v obtížné cestě.
Závodčího zmocnila se naprostá deprese, a když po hrozném utrpení pozdě večer dorazili do Písku k četnickému velitelství, na schodech řekl úplně zdrceně závodčí k Švejkovi: „Teď to bude hrozné. My od sebe nemůžem.“
A opravdu bylo to hrozné, když strážmistr poslal pro velitele stanice, rytmistra Königa.
První slovo rytmistrovo bylo: „Dýchněte na mne!“
„Teď to chápu“, řekl rytmistr, zjistiv nesporně situaci svým   bystrým zkušeným čichem, „rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilová.“
„Pane strážmistr“, obrátil se na svého podřízeného, „zde vidíte příklad, jak nemá četník vypadat. Takhle si počínat je takový přečin, že o tom bude rozhodovat vojenský soud. Svázat se s delikventem želízky. Přijít ožralý, total besoffen. Přilézt sem jako zvíře! Sundejte jim to!“
„Co je“, obrátil se na závodčího, který volnou rukou obráceně salutoval.
„Poslušně hlásím, pane rytmistr, že nesu bericht.“
„O vás půjde bericht k soudu“, stručně řekl rytmistr; „Pane strážmistr, zavřou oba muže, ráno je přivedou k výslechu a ten bericht z Putimě proštudujou a pošlou mně do bytu.“

Jaroslav Hašek. Pořád rovně za nosem až do Písku. Písecká čítanka. 1. díl. Písek: Okresní knihovna v Písku, 1980, s. 38-41.
Z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Praha 1955.